Bariéry mezilidské, fyzické i digitální
Autorkou článku je Pavlína Soušková
Článek je krátkým zamyšlením nad bezbariérovostí z pohledu překladatelky, lektorky a studentky se zrakovým postižením.
Jmenuji se Pavlína Soušková, je mi 26 let a jsem doktorandka na Ostravské univerzitě. Vyučuji, překládám, ráda cestuji, píšu články a učím se cizí jazyky. Na první pohled by asi nikdo neřekl, že mám zrakové postižení. Narodila jsem se jako zcela zdravé dítě. Ve školce si však začali všímat, že se na některé věci dívám příliš zblízka a nerozpoznám obličeje. Tak začalo nekonečné kolečko nejrůznějších vyšetření a návštěv v nemocnicích. Po několika chybných diagnózách se zjistilo, že mám Stargardtovu nemoc – progresivní formu degenerace sítnice. V praxi to znamená, že od dětství postupně ztrácím zrak. Dnes jsem prakticky nevidomá se zbytky periferního vidění. Pro orientaci používám bílou hůl a jsem citlivá na světlo.
Možná se teď ptáte, jak je možné, že někdo s takovým postižením může být aktivní a činný v oborech jako je překladatelství a jazykověda. Odpovědí je nejrůznější podpora, a to jak ze strany blízkých, tak např. univerzity, moderní technologie a kompenzační pomůcky, ale i postupné odstraňování bariér. Následujících pár odstavců bych ráda věnovala právě poslednímu zmiňovanému –bariérám mezilidským, fyzickým i digitálním, a tomu, co dělat pro jejich odstranění.
Proti bariérám pomocí asistivních technologií
Na světě je kolem 43 milionů lidí s těžkým zrakovým postižením, z nichž většina by chtěla vést normální život podle svých představ. Značně nám k tomu napomáhá rapidní technický vývoj, díky němuž dnes máme k dispozici poměrně široký výběr asistivních technologií a kompenzačních pomůcek. Jaké z nich mi nejvíce pomáhaly a stále pomáhají při studiu, práci a v každodenním životě?
Na základní a střední škole mi zraková vada stále umožňovala používat do určité míry zrak. Studium mi tak především usnadňovaly kompenzační pomůcky jako různé přenosné elektronické lupy či programy, které umožňují zvětšení textu, změnu barvy či kontrastu.
Na čtení delších textů a později na kompletní práci s počítačem jsem od určité doby začala používat odečítač obrazovky – jedná se o speciální software, který převádí digitální text do zvukové podoby a předčítá tak obsah obrazovky počítače nebo telefonu a umožňuje interakci s ním. Proto abych odečítač mohla používat, je třeba mít materiály nejen v elektronické, ale především přístupné podobě.
S příchodem chytrých telefonů začaly důležitou roli hrát také speciální aplikace pro osoby se zrakovým postižením, které umožňují např. pomocí OCR rozpoznat a číst tištěný text, popsat obrázek, rozpoznávat barvy nebo bankovky. Obrovským usnadněním je i např. možnost platit pomocí chytrých hodinek nebo používat aplikace založené na GPS při samostatném pohybu.
Pro práci s cizojazyčným textem také občas používám Braillský řádek, který text na obrazovce zobrazuje formou Braillova písma na speciálně navrženém hardwarovém displeji.
Na závěr je potřeba nezapomínat ani na již „klasické“ pomůcky, jako je např. bílá hůl. Ta je důkazem toho, že jednoduché a osvědčené řešení je mnohdy lepší než přehnané inovace.
Nenahraditelným pomocníkem je také vysílač VPN, který umožňuje spuštění zvukové signalizace na semaforech, hlášení čísla a směru spoje v MHD nebo orientačních majáčků u veřejných budov. Tento vysílač je přitom v ČR unikátem nejen v kontextu Evropy, ale troufnu si říct, že i na světě.
Bariéra mezilidská a předsudky odrážející se v naší komunikaci
Tato technologická řešení nám sice pomáhají určité bariéry překonávat, nedokáží však překonat bariéru mezilidskou. Velká část intaktní společnosti totiž stále věří stereotypům a myslí si, že lidé s postižením jsou „chudáci“ a jediné, co potřebují je slitování a pomoc druhých. Tyto stereotypy se mnohdy odráží i v našem jazyce. Uveďme si pár příkladů:
- Lidé trpí postižením – tato často používaná floskule doslova sděluje to, že život s postižením je utrpení. Není divu, že tomuto stereotypu poté tolik lidí věří. Postižení je část našeho života, se kterou nic neuděláme – člověk tedy postižení jednoduše „má“ a rozhodně jím netrpí.
- Lidé jsou upoutáni na vozík – další oblíbená floskule, která říká, že lidé na vozíku nemají žádnou svobodu. Opak je však pravdou – vozík je právě tím nástrojem, který jim svobodný pohyb umožňuje. To, co je omezuje, není jejich vozík, ale prostředí, ve kterém se pohybují.
- Hluchoněmí – němí lidé nejsou schopni komunikace, tím pádem nedokáží vyjádřit své názory a myšlenky. Ani tohle však není pravda! Tito lidé pouze používají pro komunikaci jinou formu, a to např. znakový jazyk.
- Slepci, hluší, autisti, vozíčkáři atd.– opravdu tyto osoby musíme takto jednoslovně definovat a zařazovat je do stereotypní kategorie jen díky tomu, že mají určité postižení? Postižení nikoho zcela necharakterizuje, je proto dobré vždy mít na paměti, že je vhodnější nejprve zmínit to, že se jedná o člověka, až poté doplnit jeho postižení. (např. žena na vozíku, studentka se sluchovým postižením atd.)
I náš jazyk má tedy možnost tvořit, a naopak bořit stereotypy. To však není to jediné, na co bychom měli dávat pozor. Bariéry totiž tvoříme i našimi činy, a to mnohdy zcela nevědomě.
Jedna věc je na nás myslet, jiná věc je s námi počítat
Zamysleli jste se někdy nad tím, proč na světě vůbec něco takového jako bariéry existuje? Bariéry jsou tvořeny většinovou společností, která při tvorbě svého prostředí klade důraz pouze na své potřeby, tedy potřeby většiny.
Zkuste se vžít do následujícího příběhu:
Bylo nebylo jednou jedno město, kde všichni obyvatelé používali vozík. Jelikož byli všichni ve stejné situaci, město si vybudovali dle svých potřeb a představ. Tak si postavili domy se stropy vysokými 170 cm a dveřmi vysokými 140 centimetrů. Tento zavedený pořádek však jednou „narušila“ skupina návštěvníků, kteří vozík nepoužívali. Jednou z prvních věcí, které si tito návštěvníci při zabydlování všimnou, je výška dveří a stropů, protože jsou nuceni se krčit a hlavou neustále narážejí do stropu. Neuplyne dlouho a na tento problém si začnou stěžovat. To vzbudí zájem nejrůznějších odborníků, včetně lékařů, politiků a sociálních pracovníků, kteří začnou poskytovat těmto jedincům různá podpůrná opatření. Osobám jsou z charitativních darů obstarány přilby a ortézy, které jim snižují námahu při pohybu. Vznikají charitativní sbírky, a nakonec je jim postaven speciální dům, který je uzpůsoben jejich výšce.
(příběh je převzatý z kurzu CPACC preparation vytvořeného Deque university, zkrácen a přeložen do češtiny).
Představte si nyní, že jste těmito návštěvníky vy! Jak byste se v takovém městě cítili? Nechtěli byste raději bydlet ve městě, kde byste mohli žít nezávisle, samostatně a bez nutnosti se neustále něčemu přizpůsobovat?
Řešení je přitom jednoduché. Nazývá se univerzální design, tedy způsob tvorby našeho prostředí tak, aby vyhovovalo potřebám všech. A zdaleka nejde jen o prostředí fyzické, nýbrž i to digitální. Zde si ilustrativně uveďme několik příkladů univerzálního designu, které usnadňují život mně osobně:
- Vodicí linie. Uvažovali jste někdy, k čemu slouží taktilní proužky, které najdete třeba ve stanicích metra, na rozlehlých prostranstvích nebo u přechodů pro chodce? Jde o formu orientačního systému pro lidi se zrakovým postižením, který jim po nacvičení určité trasy pomáhá v samostatném pohybu a orientaci.
- Ozvučené semafory –zvuková signalizace lidem se zrakovým postižením umožňuje přejít bezpečně rušnou komunikaci.
- Popisy tras dostupné online – např. město Vídeň poskytuje detailní popisy všech stanic metra pro obyvatele se zrakovým postižením.
- Popisy v Braillově písmě v budovách, výtazích či na výrobcích:
- Automaty, bankomaty, platební terminály, spotřebiče a veškerá elektronika, která informace poskytuje i v jiném než vizuálním formátu – např. bankomat s interním odečítačem obrazovky, který se aktivuje po zapojení sluchátek, spotřebič s fyzickými tlačítky
- Haptické mapy či modely, které mi umožňují udělat si lepší představu o okolí
Naopak neozvučené křižovatky, neoznačené výkopy, otevřená prostranství bez vodicích linií, dopravní prostředky, které nehlásí zastávky nebo číslo spoje, různé fyzické bariéry jako koloběžky na ulici nebo neoznačené prvky jsou pro mě stále překážkou.
Bariéry i v digitálním prostředí
Již jsem zmiňovala, jak mi život usnadňují moderní technologie a internet. Když však daná stránka nebo aplikace není navržena podle pravidel přístupného webu, nejsem schopná s ní ani za pomocí kompenzačních pomůcek pracovat a musím se opět spoléhat na pomoc druhých.
Co stále nejsem schopná dělat samostatně z důvodu chybného designu webu a aplikací?
- Pracovat s digitálním studentským systémem na naší univerzitě, mít přístup k rozvrhu, předmětům a kontrolovat si své studijní výsledky.
- Používat CAT nástroje pro překlad, které staví na čistě vizuálním rozhraní. Z toho důvodu mám i obrovskou nevýhodu na pracovním trhu jako vystudovaná překladatelka.
- Nakoupit si samostatně v množství e-shopů.
- Vybrat si peníze z bankomatu nebo zaplatit v obchodě kartou (v případě nepřístupného rozhraní).
- Pracovat s nevhodně naformátovanými elektronickými dokumenty, např. naskenované dokumenty bez textové vrstvy, screenshoty obrazovky, obrázky bez alternativního popisu nebo videa bez audiopopisu.
- Pracovat s nepřístupnými vzdělávacími materiály, jako jsou moderní učebnice s množstvím obrázků pro pochopení látky, nepřístupné vzdělávací aplikace, nepřístupné slovníky atd.
Přitom odstranění digitálních bariér je možné a pokud se na přístupnost myslí již od začátku, nemusí být ani příliš náročným úkolem. Pokud se tedy nějakým způsobem podílíte na tvorbě webů, aplikací, dokumentů nebo příspěvků na sociálních sítích, zkuste si přečíst více o pravidlech přístupnosti a dbát na ně. Pokud si nevíte rady, je nejlepší variantou kontaktovat odborníka, který se na přístupnost specializuje a poskytne vám potřebnou podporu.
Závěrem
Bariéry mají různou podobu a objevují se v různých oblastech našeho života. Tyto bariéry často přitom tvoříme sami a zcela nevědomě. Moc mě těší, že jsem měla možnost vám dnes představit můj pohled na věc a sdílet s vámi nápady, jak udělat svět přístupnější pro všechny.
