„Pořád nebereme zdravotně postižené jako přirozenou součást společnosti,“ říká Anna Hořejší
Vystudovala vysokou školu, uplatnění našla v povolání sociální pracovnice v dluhové problematice a je také maminkou dvou dětí. Na první pohled Anna Hořejší prožívá idylický život, musela se však vyrovnat se zrakovým omezením, které ovlivňuje její každodenní fungování. „Na pravé oko nevidím vůbec, je tam pokročilý šedý zákal a zachovalý pouze světlocit, takže mám poměrně velký problém s periferním viděním. Levé oko je na tom trochu lépe, v patnácti letech jsem podstoupila výměnu čočky, nicméně tam představují komplikace zase srůsty čočky s okolním prostředím, zánětlivé procesy řasnatého tělíska a dříve i problémy s tlakem, které lékaři vyřešili laserovou iridotomií. Na levém oku je poškozená sítnice, což v praxi znamená, že je snížený barvocit, zraková ostrost i špatné vnímání hloubky,“ vyjmenovává Anna problémy, s nimiž se od narození potýká. Zdánlivě jednoduché činnosti jako vyhledání spojů v jízdním řádu, nákupy nebo využívání internetu by se pro ni bez kompenzačních pomůcek staly neřešitelným úkolem. Jak se jí jako zrakově znevýhodněné uživatelce pohybuje v digitálním prostoru? Co jí pomáhá se na internetu zorientovat? A s jakými bariérami se potýká? O tom všem jsme si povídaly v rozhovoru, který je zároveň výstupem kurzu Digitální design bez bariér na KISK MUNI.
Jaké bylo vyrůstat se zrakovým postižením?
Vyrůstala jsem na vesnici, kde tehdy problematika speciální pedagogiky nebo péče o zrakově postižené nebyla vůbec podchycena. Navíc se o mé zrakové vadě dlouho nevědělo, takže ke mně nikdo jako ke zdravotně postižené nepřistupoval. Kvůli tomu jsem se potýkala například s problémy s učením. Když jsem studovala střední pedagogickou školu, nároky na studium byly poměrně vysoké, což mě stresovalo. Obrovsky se mi ulevilo až na vysoké škole, kde jsem skrze středisko Teiresiás zjistila, že to jde mnohem pohodlněji. Tehdy jsem se dostala k široké škále pomůcek pro zrakově postižené a vůbec ke statusu zrakově postiženého člověka.
Tento rozhovor vzniká v rámci kurzu Digitální design bez bariér, proto se budeme věnovat primárně digitálnímu prostředí. Pro jaké účely používáte internet?
Internet a vůbec online prostředí dnes už pokrývá mou skoro každodenní činnost. Můžu si tam předem najít přesný spoj pomocí aplikace IDOS, díky online mapám vyhledat zastávku, budovu nebo jiný orientační bod, kam se potřebuji dostat, a zjistit třeba otevírací dobu. Prostě všechny informace, které se člověk běžně dočte zrakem v jízdním řádu, na dveřích restaurace nebo na ceduli na dveřích kanceláře. Všechny tyto informace se vždy snažím zjistit dopředu, protože nejsem kvůli zrakové vadě tak flexibilní. Vyhovuje mi, že se můžu dopředu vybavit potřebnými informacemi z prostředí webového prohlížeče. Šetří to čas a ubezpečuje mě to, že vím, kam jdu, koho nebo co hledám. Mohu si předem, diskrétně, v klidu a hlavně bez asistence něco vyplnit, sepsat nebo zkontrolovat.
Internet využívám, když si chci objednat jídlo, zaplatit faktury i veškeré nákupy. Při nich mimochodem občas dochází k vtipným situacím, kdy se přehlédnu a objednám něco, co jsem nechtěla. Například malou PET láhev místo lahve litrové. Pořád je to pro mě ale snazší a pohodlnější, než to řešit na místě. Dále na internetu čtu zprávy, vyhledávám tipy na výlety, odborné informace nebo pracovní postupy. Pomáhá mi také seznámit se s vizuální stránkou produktů, které mě aktuálně zajímají.
Používáte při surfování na internetu asistivní technologie, které vám pomáhají digitální obsah lépe přečíst?
Zatím se mi osvědčilo vidět rozhraní webové stránky v běžné podobě. Při návštěvě nových webových stránek je pro mě zcela zásadní si nejdříve udělat obrázek o celkovém rozložení a konceptu stránky, podobě šablon, protože mi to následně usnadňuje orientaci a dokážu předvídat, kde jsou umístěny jednotlivé prvky. Poté zapínám softwarovou lupu a web čtu po kouscích, ale už jej nevidím v kontextu celé obrazovky a spoléhám na paměť, intuici, předvídatelnost použitých šablon.
Pokud mám v digitálním rozhraní číst nebo psát obsáhlejší texty, zvlášť potřebuji-li rozpoznávat mezery, diakritiku a interpunkci, pomáhám si barevným rozlišováním, aby tam byl vysoký kontrast. Používám třeba černý podklad a bílé písmo. Případně celý text vyjmu, překopíruji do Wordu nebo Google dokumentu a zvolím bezpatkové písmo, přidám ztučnění nebo označení kurzorem, aby se mi text lépe četl.
Jaká je vaše zkušenost s hlasovou podporou?
Dříve jsem ji využívala, ale vždy jsem se snažila aktivně zapojovat i zrak a nebýt odkázaná jen na hlasový výstup. Hlasové ovládání jsem ocenila například při čtení odborné literatury, kdežto v případě volnočasové četby volím spíše audioknihy.
Aktuálně mám nový iPhone, který disponuje mnoha vychytávkami včetně hlasové podpory. Právě na něm používám hlasový vstup pro diktování zpráv a chystám se vyzkoušet i další funkce určené přímo pro nevidomé uživatele. Je to pro mě ale pořád nové. Předtím jsem používala tlačítkový telefon, který pro mě byl pohodlnější. Při psaní zpráv jsem šla popaměti, navíc byl kompaktnější.
Jaké další nástroje a softwary se vám osvědčily?
Pozitivní zkušenost mám s televizní kamerovou lupou, která mi usnadnila práci při studiu nebo vyplňování formulářů. Pokud jde o počítač, jsem uživatelkou speciálního softwaru ZoomText, kde mám licenci na zvětšovač a odečítač. V neposlední řadě využívám dnes a denně běžnou skleněnou lupu, která je pro mě nezbytná. Tou si přečtu a přiblížím takřka cokoli.
Jak jste se o těchto pomůckách dozvěděla?
První počítačovou sestavu jsem dostala ve čtvrtém ročníku na střední škole, aniž by předtím proběhl vůbec nějaký výběr. Tehdy jsem dostala kontakt na školu pro zrakově postižené, kde si mamka chvíli povídala se sociální pracovnicí. Potom jsme zašly na městský úřad a za měsíc mi domů přivezli počítač. Touto cestou jsem přišla k licenci, kterou jsem si ani nevyzkoušela, nicméně tehdy počítače nebyly samozřejmostí, takže jsem i tak byla nadšená. Se svou první pomůckou jsem se musela seznámit sama, protože ani nedošlo k zaškolení. K hlubšímu seznámení s tím, jak kompenzační pomůcky fungují, komu jsou určené a v jakých cenových relacích se pohybují, jsem se dostala až na vysoké škole a později také při působení v TyfloCentru.
Jsou nějaké nástroje, které se vám naopak neosvědčily?
Nezhlédla jsem se v pomůckách pro sebeobsluhu, které jsou určené spíše pro nevidomé. Jejich nabídka je pro mě velmi okleštěná. Přece jenom když se zrakem zvládám orientovat, preferuji běžné produkty, které jsou dostupnější i atraktivnější. Zohledňuji samozřejmě různé užitečné prvky.
Co mi doma vyloženě leží ladem, je optická lupa s osvětlením, která mi přijde nepraktická. Je docela velká a těžká, zároveň jsem ji nikdy neměla důvod zapínat. Stejně tak optický monokulár, který je vhodný jen na rychlé použití. V momentě, kdy jsem si ho vzala do kina, jsem z filmu neměla nic, protože jsem jen honila titulky. A ještě mě z něj bolela ruka. S ostatními pomůckami jsem ale byla spokojená, ať už to byla stolní kamerová lupa, přenosná kamerová lupa, diktafon, digitální zápisník se softwarovou lupou nebo už zmíněný stolní počítač.
Zmínila jste důležitost struktury webu — co by měla dle vás obsahovat a jak by měla vypadat, aby se vám s webem dobře pracovalo?
Jak už zaznělo, intuice je pro mě na prvním místě. To znamená, že by šablony měly být pokud možno podobné a měly využívat řazení, které se opakuje. Samozřejmě rozumím tomu, že weby se dnes chtějí odlišit od konkurence a zaujmout a spolu s tím i šablony prochází vývojem. Ne vždy lze stoprocentně vyhovět bezbariérovým principům, aniž by to webu neubralo na atraktivnosti. Vítám, když web využívá odrážky a jednotlivé prvky jako fonty, piktogramy, obrázky a nadpisy, které se napříč stránkami opakují. Pomáhá mi také ohraničení a velký kontrast, tedy bílý podklad a černé písmo nebo naopak.
Animační prvky mě překvapivě vůbec neruší. Často mi usnadňují orientaci, například když se podtrhne nadpis po najetí kurzorem. Znám ale lidi, pro které jsou animace překážkou. U slabozrakých je ten problém, že na rozdíl od nevidomých, u nichž je poměrně jasně dané, co jim pomáhá, neexistuje jedno řešení, protože každá vada i osobní zkušenost slabozrakých jednotlivců se mohou podstatě lišit. Je těžké kompletně vyhovět požadavkům slabozrakých lidí.
S jakými bariérami se v digitálním prostoru běžně setkáváte?
Nejčastěji bojuji s dialogovými okny, které vyzývají k povolením cookies nebo ukládání hesel. Často na mě nečekaně vyskočí mimo mé zorné pole během práce s lupou, takže je pro mě poté složité odhadnout, kde se zrovna nachází. Samozřejmě někdy jdou předem nastavit, ale musíte se na to cíleně zaměřit. Problémová jsou i různá upozornění na nový chat, novou zprávu, která vyskakují na spodní liště Windows. Při velkém zvětšení programu nemám šanci tato upozornění postřehnout. Problémy mi dále dělá rozhraní Outlooku, v němž mám pracovní mail. Je zahlcené různými piktogramy a bublinovými nabídkami funkcí, které já vůbec nevyužívám, čímž mi znesnadňuje orientaci.
Když se zaměříme na webové stránky státních institucí, jak si vedou, pokud jde o bezbariérovost?
S příchodem zákona o přístupnosti v roce 2019 se situace značně zlepšila, nicméně úplná divočina byly ještě pět let zpátky webové stránky úřadu práce. Absolutně jsem se tam neorientovala a dělalo mi problém vůbec zjistit, který z nabízených formulářů si mám stáhnout. Také weby knihoven mi občas přišly trochu matoucí. Konkrétně Mahenova knihovna, která nabízí ve skutečnosti širokou škálu pomůcek, služeb nebo druhů titulů, ale nemá to na svých stránkách snadno dohledatelné, dostatečně popsané, což je škoda. Negativní zkušenost mám i s informačním portálem Masarykovy univerzity, přišel mi nepřehledný.
Naopak třeba datová schránka je pro mě poměrně přehledná, protože má základní menu klasicky v levé části a vrchní liště. Podobě dobrou zkušenost jsem většinou měla i s webovými stránkami obcí a měst. Stránky města Brna mají dobře nastavenou navigaci i kontrastní prvky. Byť nabídka informací je na tomto webu široká, člověk se v ní rychle zorientuje.
Vraťme se ještě na chvíli k webům, které jsou nedostatečně přizpůsobeny uživatelům se speciálními potřebami. Kde by podle vás měly čerpat inspiraci?
Určitě bych doporučila se obrátit na Radka Pavlíčka a kolektiv lidí kolem něj, kteří se zaměřují na testování přístupnosti webů. Problém je, že podobně kvalifikovaných lidí je hrstka. Navíc si myslím, že bojujeme s tím, že je sice zákonem dané, aby byly stránky přístupné, ale pořád to lidé vnímají jako nějakou předělávku a přizpůsobení se. Myslím, že mnohem lepší by bylo, kdyby lidé už přistupovali ke tvorbě webových stránek s tím, že je přístupnost standard a samozřejmost.
Vše souvisí se vzdělávacím systémem. K informacím se většinou dostaneme až v momentě, kdy máme někoho se zdravotním omezením v blízkém okolí, případně prostřednictvím besed. Pokud ale chceme zrakově a obecně zdravotně znevýhodněným pomoct a porozumět, musíme je brát jako přirozenou součást společnosti. Až dospějeme do inkluze, kdy bude běžnou součástí lidského myšlení, že takoví lidé tady jsou a mají jiné potřeby, nebudeme muset vymýšlet opatření, aby se při tvorbě webových stránek myslelo i na zdravotně znevýhodněné.
Mohla byste shrnout, které prvky byl měl dle vašeho názoru bezbariérový web obsahovat?
Velkou bariérou pro zrakově postižené jsou obrázky, fotografie, obecně grafické prvky, které by měly být podpořeny i informací, jako je bublinová nápověda nebo popisek. Zkrátka by měl mít obrázek vypovídající hodnotu i pro člověka, který nevidí detaily nebo jej nevidí vůbec. Mně pomáhají třeba piktogramy, které jsou intuitivní a zrychlují orientaci na webu, ale rozumím tomu, že pro nevidomého nemají žádnou hodnotu. Zcela zásadní je také dostatečná velikost jednotlivých prvků, kontrast a konečně struktura celého webu.
Je něco, co byste chtěla říct na závěr?
Nejsem sice takový technický fajnšmekr jako někteří mí kamarádi, ale bez digitální techniky a náročných kompenzačních pomůcek na bázi počítače bych dnes určitě nebyla tam, kde jsem.
Autorkou rozhovoru je Karolína Tomečková.
