S kamarádem Honzou nejen o studijním životě
Je studentem třetího ročníku bakalářského studia Speciální pedagogiky se zaměřením na oftalmopedii a psychopedii na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Pro neznámého člověka může Honza Nechuta vypadat jako každý jiný student vysoké školy. Ti, kdo ho znají však vědí, že se musí potýkat se zrakovým omezením, které ovlivňuje jeho schopnost vést obyčejný studentský život. „Já mám zrakové postižení na úrovni praktická nevidomost. Jinak bych to označil rozsahem jakoby zbytky zraku. To znamená, že na jedno oko nevidím vůbec a na druhém mám jenom nějaké zbytky zraku, ale vlastně je tam zachovaná zraková ostrost. Jde spíš o to, že je tam hodně zúžené to zorné pole, vlastně nějaká perimetrická slepota na tom jednom oku,“ popisuje Jan svoje zrakové postižení, se kterým se musel během dětství začít vypořádávat. Jaké bylo dospívání, kdy se musel postupně vyrovnávat s přicházející změnou životního stylu? Přijdou mu různá školní prostředí přístupná pro osoby se zrakovým postižením? Jaké pomůcky se mu osvědčily či naopak? V rámci výstupu kurzu Digitální design bez bariér na KISK MUNI jsme probírali tyto otázky s mým kamarádem Honzou.
Jaké to bylo dospívat se zrakovým postižením, které přicházelo postupem času?
On to byl vlastně docela šok, protože to přišlo hrozně rychle. Já jsem ani neměl čas nad tím nějak moc přemýšlet, že jo. To bylo někdy v květnu. Mně bylo špatně, takže jsem musel do nemocnice a potom vlastně operace. Když nad tím přemýšlím, tak je třeba zvláštní, že v období puberty je takový to, že by si člověk měl budovat nějakou vlastní identitu, měl by se vymezovat vůči rodičům, a to u mě úplně nebylo možný, protože jsem na nich byl vlastně závislý.
A co na střední škole, jaké to pro tebe bylo?
Bylo to náročné, ale nějak jsem to zvládnul. (smích)
Můžeš mi víc přiblížit tvé zážitky ze školního prostředí? Na základní nebo střední škole.
Na základce to bylo hlavně ochotou vyučujících, že mi dávali zápisy do notebooku nebo mi asistent diktovat to, co je na tabuli a já jsem si to psal. Byli ochotní mi vyjít hodně vstříc.
Na střední už začali být trochu problémy v nějaké přístupnosti, protože tam začali být nějaké předměty, kde je to složitý s tou přístupností, třeba matematika nebo informatika. Měl jsem asistenta pedagoga, který mi psal zápis do sešitu, abych něco měl z té hodiny a já jsem pouze pozoroval tabuli pomocí kamerové lupy.
Jak je to na vysoké škole? Proč sis vybral právě tento obor?
Je to tím, že jsem úplně nevěděl, na co jít, ale je mi blízká cílovka těch lidí se zrakovým postižením. Vidím v tom určitě i potenciál, že bych tam našel nějaké uplatnění. Prvně jsem zamýšlel pracovat právě s cílovkou zrakově postižených, ale teď už si říkám, že bych pracoval v sociálních službách obecně.
Máš nějaké zkušenosti během studia? Měli jste nějaké praxe?
Ano, měli jsme praxe. Já jsem byl pokaždé ve škole. Byly to asistentské práce, vlastně na pozici asistenta pedagoga.
Tenhle rozhovor vzniká v rámci kurzu Digitální design bez bariér, proto bych se chtěla věnovat i digitálnímu prostředí? Jak nejvíc využíváš internet?
Používám internet skoro furt. Jednak pro studium, čerpám informace z internetu. Nebo potom i ve svém volném čase pro zábavu či komunikaci přes sociální sítě.
Přijde ti, že je v dnešní době dostupný dostatek informací na internetu? Neomezuje tě jako studenta, že můžeš využívat primárně pouze tento zdroj? Přece jenom ze své zkušenosti vím, že je potřeba hledat spoustu podkladů v knihách.
Ano. Teď to vidím třeba při tom, když píšu bakalářskou práci, že těch zdrojů je docela hodně, ale potřebuji základní teorii k tomu oboru. Stejně do té knihovny zajdu.
Jaké technologie třeba využíváš pro zlepšení přístupnosti právě v knihovně?
Když je to v e-prezenčce, tak použiji tu, ale narazil jsem tam na to, že je to často špatně naskenované. Není to úplně jednoduchý přečíst. Půjčím se pak klasicky fyzickou knihu, a protože mám ještě zbytky zraku, tak to dokážu přečíst s kamerovou lupou.
Jaké používáš asistivní technologie ke čtení obsahu online?
Já, jak mám zbytky zraku, tak si to zvětšuji. Dříve jsem měl Windows, kde jsem používal program, který se jmenuje Zoomtext. Teď mám MacBook, takže na iOS používám tu lupu, která je zabudovaná přímo v tom systému.
Orientuji se zrakem se zvětšením, když dám příklad na seznamu, na tom rozcestníku, ale když už pak najdu článek, který by mě zajímal, tak to rozkliknu a tam už si pak pustím odečítač obrazovky. Dám si tam nějaké plynulé čtení a nechám si ten článek přečíst.
Tím ses trochu už dotkl další otázky. Zkušenosti s hlasovou podporou máš teda dobré?
Používám to třeba i při studiu, že se učím pomocí toho hlasu, poznámky mi teda čte počítač, nebo při psaní, abych nedělal chyby.
Jak to funguje, že rozpoznáš ty chyby? Já s tím nemám žádné zkušenosti.
Když tam mám překlep, tak dřív jsem používal program, který v sobě měl zabudovanou přímo pravopisnou korekturu. Teďka to slyším, když mi to ten odečítač přečte. Třeba jsem zmáčkl písmenko, které jsem neměl, ale je tam právě problém, že někdy to není úplně přesný a nejde to poznat. Já úplně nepracuji s „braillem“, ale vím, že nevidomí kamarádi na to mají „braillský“ řádek a tam by jim to zobrazilo to písmenko věděli by, jestli tam je tvrdé nebo měkké i v tom slově.
Které další nástroje a softwary se ti osvědčily?
Už jsem mluvil o té lupě. Pak používám ještě Voiceover, který je taky pro MacBook přímo v mac iOS vestavěný. V mobilu používám Talkback, což je vlastně hlasový výstup pro Android. Nebo taky jsou takové aplikace, které používám. Dřív jsem používal Google Lookout, to umí popisovat předměty, co se kde nachází nebo přečíst nějaký text. Teď se taky hodně používá Be My Eyes. To je taková nová aplikace, která pracuje na bázi umělé inteligence a dokáže docela dobře pospat předměty.
Dřív jsem hodně používal Zoomtext na Windows, ale nevyhovoval mi, protože ten software byl moc náročný na hardware na notebooku, takže se mi to dost sekalo. Nebylo do optimalizované, přestal jsem to potom používat. Přešel jsem pak na tu lupu, která je přímo od Microsoftu v tom systému.
Přijde ti, že jsou tyto pomůcky dobře dostupné? Jak ses o nich například dozvěděl ty?
Myslím si, že jsou dobře dostupné. Nějaké informace čerpám z facebookových skupin pro nevidomé nebo existuje web, který se jmenuje portál Pélion. Tam jsou novinky ze světa technologií pro zrakově postižené.
Na začátku jsi říkal, že ti přijde, že teď je většina webů už dobře dostupná. Narážíš v online prostoru na nějaké bariéry, u kterých ti vadí, že u nich není dostupnost ještě vyřešená?
Jelikož mám ještě zbytky zraku, tak to často okoukám. Vím ale, že mí přátelé, kteří jsou nevidomí úplně a musí se spoléhat na ten odečítač, tak vybírají banku podle toho, jak mají přístupné bankovnictví. To je zajímavé. Některé banky ho nemají ještě úplně přístupné.
V našem kurzu se hodně bavíme o důležitosti struktury webů. Co by podle tebe měl web obsahovat, aby se ti na něm dobře orientovalo?
Já někdy pracuji z pozice jako člověk slabozraký a někdy jako nevidomý. Z pozice slabozrakého bych zmínil, aby tam byl patrný barevný kontrast, ne barevné kombinace. Někdy třeba bývá fialové písmo, pak docela zaniká ten text.
Z pozice nevidomého bych řekl, aby to mělo nějakou strukturu, abych se mohl navigovat po nadpisech. Důležitá je jasně patrná hierarchie nadpisů. I odkazy na jednotlivé stránky v rámci toho webu.
Přijde ti, že tvůrci často navštěvovaných stránek myslí na přístupnost?
Z mé zkušenosti ano, ale nemůžu to úplně říct, protože nejsem zcela nevidomý uživatel. Já si kdyžtak pomůžu zrakem, takže není úplně relevantní, abych to říkal.
To určitě je, tvoje odpovědi jsou super. Ode mě to je pro dnešek vše. Díky moc, Honzi, za rozhovor a přeji hodně štěstí, nejen v momentálním dopisováním bakalářky.
Rozhovor připravila Monika Sobotková.
