S Marikou Javorskou o přístupnosti digitálního prostředí
Mariko, děkuji, že jsi přijala naše pozvání. Pozvali jsme si Tě na rozhovor v rámci předmětu „Digitální design bez bariér“, abychom spolu mohly prodiskutovat Tvůj pohled na přístupnost digitálního prostředí. Mohla by ses nám v krátkosti představit?
Jasně, jsem člověk se zrakovým postižením, narodila jsem se se zrakovým handicapem. Během života se mi to ještě hodně mění, mám bohužel progresivní vadu, takže se to postupem času zhoršuje. Momentálně jsem ve stádiu zbytku zraku na jednom oku. A kdo jsem – jsem vystudovaná speciální pedagožka. Studovala jsem v Olomouci a momentálně pracuji v Brně v centru Anabell. Pracuji zde jako sociální pracovnice a krizový intervent na krizové telefonní lince.
Super, moc děkuji, čtenáři teď mají určitě lepší obrázek. Když se tak vrátíme ke Tvému studiu, jaké to pro Tebe bylo? Už třeba od střední školy?
Studovala jsem na Katolickém gymnáziu, byla jsem nejen jediná ve třídě, ale vlastně na celé škole se zrakovým postižením. Myslím, že mě vlastně nejdřív nechtěli ani přijmout, ale nakonec se to zkusilo. V prváku jsem viděla ještě relativně dobře, nepotřebovala jsem používat žádné kompenzační pomůcky a vybavení. Na konci prvního ročníku se můj zrak rapidně zhoršil, takže dál už jsem studovala trošku jinak.
Začala jsem používat notebook ve výuce, kde jsem si všechno zvětšovala a učitelé k tomu přistoupili dobře. Skvělou zkušenost jsem měla s naší třídní učitelkou, která se mi snažila velmi pomoct. Písemky i zápisky jsem měla digitální, včetně pak i maturity, kdy jsem měla upravené podmínky a spolupracovala s SPC (speciálně pedagogické centrum). Ti mi dávali poradenství, co a jak změnit a přizpůsobit, abych plnohodnotně odmaturovala.
Měla jsem nastavený individuální plán, byla jsem uvolněná z tělocviku – to jsou taky takové hlavní věci, co mi pomohly. Na střední jsem při práci na počítači nepoužívala odečítač obrazovky ani hlasový výstup…
A jaká pro Tebe byla právě třeba výuka na počítačích? Předpokládám, že nějaké takové předměty už asi byly…
Největší rozdíl byl, že jsem pracovala na vlastním notebooku a ne na školním počítači. Nejtěžší bylo vše stíhat a držet krok. Přibližovat si vše, co se na obrazovce zobrazuje, a pracovat s tím ve zvětšené podobě, dost zpomaluje.
A jaké technologie Ti tehdy nejvíce pomohly? A jaké Ti pomáhají dnes?
Dříve jsem používala ZoomText na stolním počítači, poté jsem přirozeně přešla na Windows Lupu. ZoomText je placený program, kdežto Windows Lupa je zdarma. Ta Lupa mi dostačovala, na vysoké škole se k tomu pak postupně přidal i hlasový výstup ve formě programu NVDA. To používám dodnes. S tím, jak se můj zrak zhoršuje, tak NVDA (Non-Visual Desktop Access) používám víc a víc na čtení kratších i delších textů.
Takže kdybys to mohla nějak zhodnotit, tak nejvíce teď používáš NVDA?
Určitě. Na mobilním zařízení s Androidem pak používám zabudovaný systém zvětšování. Někdy používám hlasový výstup – tzv. TalkBack.
Super, děkuji. A napadají Tě nějaké nejčastější překážky, se kterými se potkáváš při používání těchto programů?
Dříve, když něco nebylo čitelné pro NVDA, tak jsem to nějak rozluštila. Což teď už nejde, takže narážím na různé bariéry. Dodnes je dost stránek, které nejsou přístupné, takže to ten hlas nepřečte. Nejsou tam pojmenovaná různá tlačítka, takže člověk se v tom nemůže orientovat. Velkou bariérou je nepřístupnost hodně stránek. I když se bavím s kamarády, co jsou také nevidomí, často dospějeme k názoru, že pokud je stránka hodně grafická, líbivá na oči – tak se často stává, že je nepřístupná pro nás.
Rozumím. Kdybych se ještě vrátila k tomu studiu, mohla bys popsat, jak to bylo rozdílné na vysoké a na střední?
Tak rozdílné to bylo už jen tím, že se jedná o úplně jiný vzdělávací systém. Prvotně mě napadá rozdíl v tom, jak střední byla poměrně malá a vysoká pak byla obrovská už jen počtem budov. Orientace v takovém počtu budov a místností nebyla zprvu snadná. Na střední nebylo žádné centrum pro studenty se specifickými potřebami, na vysoké škole ano, a jeho služby jsem využívala. Měla jsem například zajištěné u zkoušek, že vyučující věděli o mém hendikepu, věděli o mých potřebách zpřístupnění studia.
Dokázala by sis představit, že bys pomáhala jiným studentům s podobným hendikepem a potřebami jako jsi ty?
Asi si to dokážu představit, ale myslím, že je to nastavené poměrně dobře. V rámci asistencí, přepisů atd. Napadá mě pouze to, že ti asistenti sami žádný hendikep často nemají, takže se jim to těžko představuje. Takže je třeba nenapadají všechny možnosti. Dalo by se třeba hodně zapracovat na komunikaci s učiteli, ale to se bavíme o mé zkušenosti.
Rozumím, tak abych se vrátila zas k těm různým technologiím, měla bys třeba nějaké doporučení pro vývojáře nových technologií?
Nevím, jestli jsem úplně ten správný člověk, kterého se na tohle ptát.
Myslím to spíš tak, jestli sis někdy říkala – tohle by bylo fajn, nebo tohle tam chybí a tak.
Bylo by fajn, kdyby existovaly přístupné popisky a map budov na univerzitách. V každodenním životě by byla fajn aplikace, která je schopná rozpoznat text a dala by se nastavit na pouze ten největší text. Dnes jsem si například udělala nákup a objednala si několik druhů mouky, které jsem od sebe potřebovala rozeznat. Kdyby se dala nastavit tak, aby četla pouze ten největší text – což je většinou druh mouky, a ne spousta dalších nepodstatných informací, tak by mi to dost usnadnilo život. Jinak si myslím, že se technologie posouvají rychle. Pro pohyb ve městě by třeba mohla být GPS, která je koncipovaná pro lidi se zrakovým postižením. Ale takových věcí je hodně a dalo by se toho vymyslet spousta.
To určitě.
V rámci aplikací mě překvapilo, že nečitelné je internetové bankovnictví banky, jejíž služby využívám.
Rozumím, to je určitě velká překážka. A když se budeme bavit o tom, co je přístupné, tak co ty nejvíce používáš? A případně jak to teda řešíš, když to přístupné není.
Sociální sítě na telefonu mi přijdou, že jsou fakt dobře přístupné. Z těch využívám třeba Facebook, Instagram, WhatsApp, Messenger – ten je teda trošku horší, ale dá se to. Jinak různé e-shopy, které jsou přístupné a tak dál. E-mail samozřejmě, mapy, Google aplikace – ty jsou skvěle přístupné.
Super, děkuji. Slyšela jsem, že jsi se během svého studila zúčastnila i ICC. Můžeš mi říct, co to bylo za akci?
Určitě! ICC je zkratka pro International Camp on Communication and Computers, a je to mezinárodní letní kemp pro slabozraké a nevidomé. Sejde se tam většinou okolo 60-70 účastníků z různých zemí, z jedné země zhruba 5 účastníků ve věku 16-21 let. Je to 10 dní plných workshopů, které se týkají technologií a komunikace a volného času. Aktivity jsou různé, od make-up poslepu, přes jam session po právě třeba pomoc s různými pomůckami.
A jak jsi se o tomhle kempu dozvěděla?
Úplně náhodou, projížděla jsem web Masarykovy univerzity – Teiresias (Středisko pro studenty se specifickými potřebami) a tam jsem na to narazila. Už bylo po termínu přihlášek, ale i tak jsem to zkusila a vyšlo to.
A jaký ten kemp pro Tebe byl?
Naprosto nepopsatelný zážitek. Dalo mi to opravdu hodně. Například jsem se vždycky styděla chodit s bílou holí a vůbec jsem ji nepoužívala. Na kempu jsme šli na výlet v 70 lidech a všichni je měli, takže od té doby jsem ji začala běžně používat.
Takže jak bys to celkově zhodnotila?
Určitě bych to všem doporučila. Je to opravdu skvělý zážitek, člověk si tam i zlepší angličtinu, protože ty workshopy jsou různě nekombinované a není tam člověk pouze s česky mluvícími lidmi. Já jsem se toho hodně bála, ale nakonec to bylo super.
Věřím, že to určitě byla skvělá příležitost. To je za mě tedy vše, takže Ti ještě jednou moc děkuji za rozhovor, přeji ti ať se ti daří a hodně štěstí v životě.
Rozhovor připravily Iva Burešová a Natálie Sekyrová.
