S Terezou Kosnarovou Venerovou o inkluzivním designu
O tom, jak inkluzivní design definuje, na čem nyní pracuje a kdo ji v této oblasti ovlivňuje mluvím s Terezou Kosnarovou Venerovou. Terezinou doménou je mimo inkluzivní design i uživatelský výzkum a zlepšování designových procesů v organizacích. Vyučuje na Katedře informačních studií a knihovnictví, kde zaštiťuje téma uživatelského výzkumu a designového myšlení.
Jak jste se dostala k inkluzivnímu designu?
Moje cesta je dost rozložená v čase. Úplně poprvé jsem se s inkluzivním designem setkala v rámci mé magisterské práce, kdy jsem měla téma ‚Přístupnost webu knihoven pro lidi se zrakovým znevýhodněním‘. Tenkrát jsem konzultovala s Radkem Pavlíčkem a byla to před mnoha a mnoha lety taková první vlaštovka. Téma inkluzivního designu se mi otevřelo a začala jsem ho brát v potaz. Nemám žádný příběh, který by stál za zmínku, byla to jedna z mnoha náhod, která formovala můj profesní život.
Jelikož je Radek neuvěřitelná osobnost a jeden z největších odborníků na toto téma, začala jsem po dopsání magisterské práce sledovat všechny jeho aktivity. I teď s ním konzultuji každý můj projekt, který v rámci inkluzivního tématu dělám. Téma přístupnosti jsem dlouho vnímala pouze v kontextu technické realizace webu — web musí být přístupný a to má na starosti kodér. Z pozice UX designérky jsem téma jen připomínala, ale moc neřešila. Víc jsem se k němu dostala až jako výzkumnice a to v kontextu person a cílových skupin. Všechny persony byly vždy jak rodina z katalogu. Maminka, tatínek, dvě děti, blonďaté, modrooké, nikdo nemá ani brýle a když už, tak sluneční. Začalo mi vadit, že definice našich klientů*klientek naprosto neodpovídaly realitě, ve které lidé běžně žijí, a bariérám, které musí překonávat. V té době jsem začala svět vnímat daleko barvitěji — do mé práce se začal promítal věk, zdravotní komplikace, moje děti. Vnímání tématu přístupnosti se mi změnilo; začala jsem ho vnímat ne jako technickou přístupnost webu, ale na úrovni designu služeb. Začalo mi docházet, že inkluzivní design se netýká jen lidí se zdravotním znevýhodněním, ale že služby jsou často bariérové pro úplně kohokoliv.
První knížka, kterou jsem si přečetla a která formovala můj přístup, byla Mismatch: How Inclusion Shapes Design od Kat Holmes. Knížka vám neřekne, jak navrhnout přístupnou službu, ale změní váš mindset. Přes Kat Holmes jsem se dostala k profesorce Juttě Treviranus, která založila centrum inkluzivního designu na Ontárijské univerzitě v Kanadě a ve své práci propojuje praxi a akademické prostředí. Toto propojení mě inspirovalo věnovat se inkluzivnímu designu nejen v praxi, ale i na akademické půdě.
A potom se to potkalo s Laďkou Zbiejczuk Suchou, která mě přizvala k tvorbě nového studijního online programu na KISK FF MU. U přípravy jsem byla úplně od začátku a přístupnost studia bylo jedno z důležitých kritérií. Je to online studijní program a už to nám dává možnost zapojit lidi, kteří by normálně studovat nešli. Denní studium má spoustu bariér — dojíždět do Brna, chodit mezi studenty, kterým je od 20 do 25 let, brát si volno v práci. Dnes můžu říct, že vytváříme studijní program, který je přístupný lidem s odlišnou zkušeností, s odlišnými těly a s různorodými potřebami, které souvisí s jejich životní situací. Samozřejmě i nyní spolupracujeme s centem Teiresiás a Radkem Pavlíčkem a doufáme, že se v dalším akademickém roce podaří oslovit nějaké zájemce*zájemkyně se zrakovým, sluchovým, či jiným znevýhodněním.
Jaká je vaše definice inkluzivního designu?
Hledat různé cesty, které pomohou různým lidem dostat se ke stejnému cíli. Nemusíme se bavit o nejčastěji zmiňovaných scénářích — schody & lidi s vozíkem, weby & nevidomí. Různé cesty můžeme navrhovat třeba i pro klienty*klientky s odlišnými povahami. Někdo je extrovertní, chce si jít rovnou objednat k pultu v McDonaldu. Někdo je introvertní a půjde vždy k digitálnímu panelu. To stejné samoobslužné pokladny nebo pobočky v bance. Je důležité si uvědomit, že neřešíme jen zdravotní znevýhodnění, ale i osobní preference, týkající se digitálních technologií, časové, jazykové či kulturní bariéry a mnohé další.
Také nesmíme zapomenout na velmi důležitý rozměr plnohodnotného uživatelského prožitku a toho, s jakým pocitem uživatel odchází. Záleží mi i na tom, jestli všechny navržené cesty zachovávají lidskou důstojnost. Vybrali byste si tuto cestu, i pokud byste nemuseli? Pokud napíšete, že budova je přístupná, ale znamená to, že návštěvníka*návštěvnici s vozíkem musíte vynést dva schody, to mi důstojné nepřijde. Stejně tak průjezd „přístupným“ sklepem. Tato přístupná řešení nepodporují autonomii a pocit bezpečí a jak ve svých přednáškách zmiňuje Robert Osman, řešení bariéry se stává bariérou. V digitálním designu to samozřejmě platí taky. Pokud chceme například navrhovat proces rychlé půjčky, který musí být vyřešen do 15 minut, počítáme např. se staršími lidmi, kteří potřebují více času? S lidmi s kognitivním znevýhodněním? S lidmi, jejichž rodný jazyk není čeština? Jaký zážitek si z takové služby odnesou oni? Pocit neschopnosti, nejistotu, zmatení, obavy? Zážitek nemusí být pro všechny stejný, ale musí být kvalitní, respektující a musí naplňovat základní psychologické potřeby, se kterými jako zákazník*zákaznice přicházím.
Řídíte se myšlenkou ‚designu pro extrémní situace‘?
Když zmiňujete pojem extrémní situace, tak si představím diskuse s lidmi z byznysu, kteří řeknou, že „tito“ lidé (myšleno lidé se zdravotním znevýhodněním) nejsou naše cílovka, že jde o extrém. A já se jim snažím vysvětlit, že nenavrhujeme službu pouze pro nevidomé, že to může být služba pro lidi, kteří mohou být po úrazu nebo pro ty, které může osvítit slunce a najednou na obrazovce s nízkým kontrastem nic neuvidí. Hlavně se snažím vysvětlovat, že ani nevidomý zákazník*zákaznice přece není žádný extrém. Když slyším pojmy „edge case“ nebo „extrémní situace“, obvykle se pod nimi skrývají témata, která se nechtějí nikomu řešit. Jako např. základní přístupnost služby. V tomto směru jsem trošku kritická, ale snažím se situaci měnit tím, že se věnuji vzdělávání designérů*designérek v oblasti inkluzivního designu. Byla bych ráda, abychom se naučili pojem „extrémní“ vnímat v odlišném kontextu. Ne v kontextu rozpočtu a časové osy projektu, ale v kontextu našeho přístupu k řešení těch situací.
K designu pro extrémní situace se v praxi málokdo z nás dostane. Nikdo z mých kolegů například nikdy nenavrhoval cestu do vesmíru pro pohybově znevýhodněné lidi (viz článek o designérovi, který poletí do vesmíru s lidmi s pohybovým omezením). Tady ale skutečně záleží na subjektivním vnímání pojmu extrémní situace. Nemusí jít nutně o cestu do vesmíru, může jít o design služby pro rodiče, kteří během těhotenství nebo krátce po porodu přišli o své dítě. Toto považuji za extrémní situace, které vyžadují obrovskou dávku empatie a zcela odlišný přístup, než na který jsme zvyklí z běžných projektů. V kontextu tohoto tématu bych doporučila skvělou knihu Katie Swindler Life and death design.
Jaké máte strategie, které vám pomáhají zahrnout přístupnost do každého vašeho projektu?
Přístupnost a inkluzivní design jsou podobné koncepty, ale každý se zaměřuje na něco jiného. Přístupnost se primárně zaměřuje na to, aby produkt, služba či prostor (fyzický či digitální) nekladl uživatelům*uživatelkám s různorodými znevýhodněními zbytečné překážky. Přístupná služba by už dnes měla být standard. Něco jako pozdrav po vstupu do místnosti. Některé organizace (školy, kulturní instituce, knihovny atd.) mají již mnoho let povinnost vytvářet přístupné digitální služby danou legislativně. Ostatní organizace, kterých se to dosud netýkalo, by se měly seznámit s novou evropskou legislativou (European Accessibility Act), která bude tuto povinnost rozšiřovat možná i právě na ně.
Inkluzivní design chápu jako nástavbu přístupnosti. Výsledkem těchto aktivit není jen služba přístupná po technické stránce (ano, do budovy skutečně můžu vjet na vozíku po rampě, ale musím se nejdříve dozvonit a poté projekt sklepem), ale služba, která zajistí naplnění základních psychologických potřeb, umožní autonomii a plnohodnotný zážitek (do budovy můžu vstoupit hlavním vchodem společně se svými přáteli).
Pokud se budeme bavit o tématu inkluzivního designu, na ten možná u řady projektů zatím nepřišla řada. Třeba v agenturním prostředí je na toto téma málokdy čas a budget. Korporátní designové týmy nejsou často na takové úrovni designové vyspělosti, aby pro ně inkluzivní design byl tématem. Ta diskuse se ale už otevřela, designéři*designérky se s tématem inkluzivního designu setkávají na konferencích, v odborných článcích a na webinářích a věřím, že výše zmíněná evropská legislativa zájem o toto téma masově rozšíří. Inkluzivní design je úplně stejné designové rozhodnutí, jako jakékoliv jiné.
Prioritizace a udržení focusu na téma ale není úplně jednoduché. Mnoho rozhodnutí zabijete, mnoho změn implementujete, na mnoho věcí zapomenete nebo se vám to prostě nepovede. Ale o tom je designový proces. Já se na to snažím dívat takhle: je to jedno z mnoha designových rozhodnutí, které uděláte, ale je dobré ve svém projektu téma inkluzivního tématu mít a zahrnout ho. Začít jednoduše, respektovat designovou vyspělost vašeho týmu a nebát se experimentovat a dělat chyby. To nejjednodušší, co může udělat každý třeba hned zítra je, projít si službu s někým, pro koho je překonávání bariér na denním pořádku. A v ten moment začnete bariéry vidět i vy. Trošku jako z Matrixu, vezmete si červenou pilulku a najednou si začnete uvědomovat, jaký svět vás obklopuje. K tomu úvodnímu mapování je opravdu důležité přizvat někoho, kdo o bariérách ví. Řada z nich pro vás totiž bude neviditelná.
Já jsem na volné noze, takže mojí strategií je vybírat si takové projekty, v rámci kterých si inkluzivní přístup obhajovat nemusím, protože ho sami zadavatelé vyžadují. Například jsem dělala projekt, kde cílovka byla ženy s rakovinou prsu. Nebo řeším design služby pro lidi, kteří nastupují do výkonu trestu odnětím svobody. Už jsem zmiňovala KISK a design přístupného online studia.
Kolegům z jiných organizací bych doporučila začít s aktivitou, která odpovídá úrovni designové vyspělosti jejich týmu. Některé z aktivit jsem popsala v článku Kdy se začít věnovat inkluzivnímu designu a přístupnosti?
Co máte na vaší cestě s inkluzivním designem nejradši?
První mě napadli lidi, které jsem díky tomuto tématu poznala. Ať už je to Mariana Chytilová, Robert Osman nebo Radek Pavlíček, Petra Kutálková, Dominika Potužáková. To jsou všechno velmi zkušení, velmi profesionální, neskutečně chytří lidi, kteří táhnou téma přístupnosti a inkluzivního designu a denně pracují na tom, aby společnost byla po jejich zásahu lepší než před ním. Na celém tématu inkluzivního designu je pro mě nejhodnotnější, že můžu spolupracovat právě s nimi.
Chtěla byste něco dodat na závěr?
Pořád se něco učím a byť se v tématu pohybuji už docela dlouho, můj přístup, moje názory a metody, se kterými pracuji se neustále vyvíjí. Jak říká Kat Holmes: ,,Přístupnost je jako čištění zubů. Bez ohledu na to, jak dobře si je večer vyčistíte, stejně vám ráno smrdí z pusy.” Naše práce v této oblasti nebude nikdy hotová. S každým produktem, službou a s každou novou technologií vznikají automaticky i nové bariéry, které bude třeba odhalovat a odstraňovat. Přístupnost rozhodně není položka, kterou si odškrtnete ze seznamu a bude hotovo. Já se teď hlavně snažím vzdělávat, rozšiřovat nadšení, měnit mindset lidí a pomáhat jim najít si motivaci a vlastní cestu k tématu inkluzivního designu.
Autorkou rozhovoru je Karolína Tomečková.
